Gastronomický časopis vycházející od roku 1929

Česká verze

Host redakce

V nové rubrice Host redakce bychom čtenářům rádi představovali osobnosti, které mají úzký vztah ke gastronomii, kulinářství a k dobrému jídlu vůbec, a samozřejmě také k Itálii – pokud najdeme někoho, kdo splňuje obojí, budete první, kdo se s ním prostřednictvím našeho magazínu seznámí!

 

č. 2/2017 - Pavel Kopp, fotograf

č. 1/2017 - Roberto Trevisan, škola kávy

č. 6/2016 - Ladislav Špaček, znalec etikety

č. 5/2016 - Ulf Bengtsson, zakladatel sítě fitcenter World Class

č. 3/2016 - Roberto Brazzale, prezident skupiny Brazzale

č. 2/2016 - Radoslav Nackin, vydavatel Gurmána na Slovensku

č. 1/2016 - šéfkuchař Vito Mollica

č. 6/2015 - designér a potomek slavného rodu Luca Stradivari

č. 5/2015 - fotbalista Marek Jankulovski

č. 4/2015 - herečka Simona Stašová

č. 3/2015 - kardinál Dominik Duka

č. 2/2015 - generální ředitel Plzeňského Prazdroje Paolo Lanzarotti

č. 1/2015 - italský velvyslanec Aldo Amati

 

Itálie je víc než jen země, je to cit

 

Když vznikaly jeho první nádherné fotografie, nebyla jsem ještě na světě, skoro. V roce 2004 byly jeho fotografie zařazeny do zlatého fondu jindřichohradeckého Muzea fotografie a moderních obrazových médií a staly se tak nedílnou součástí našeho kulturního dědictví. Jeho výstava Paralely mne zasáhla natolik, že jsem se s vámi chtěla podělit o vyprávění fotografa Pavla Koppa, člověka, kterému Itálie prostoupila celým jeho fotografickým životem a stále se ho dotýká.

 

Vždy jste snil o práci s fotografií? Co je vaším původním povoláním?

Moje původní povolání je elektroinženýr, ale fotky mne od malička zajímaly. Na fakultě jsem si proto vybral specializaci Rozhlas, Film, Televize, kde nám pan prof. Šimek přednášel i základy fotografie.

Váš nápad systematicky fotografovat pražskou ulici se zaujetím pro hledání styčných bodů s italským prostředím vás napadl během let, které jste žil v Itálii, nebo až po vašem návratu?

Ono to vlastně celé vzniklo v Itálii, kam jsem odejel pracovat počátkem sedmdesátých let na dlouhé 4 roky. Tam jsem si mohl dovolit koupit první pořádný foťák – byla to Leica M5. Navíc když jsem viděl to velkolepé divadlo, které se denně odehrává na italských ulicích – můj přítel Miroslav Horníček správně říkal, že to je vlastně nikdy nekončící jeviště – zjistil jsem, že tady se prostě nedá nefotit. Mne vždycky zajímala živá fotka – dnes se tomu říká vznešeně street photo – a pro to jsou právě v Itálii ideální podmínky. Báječný je ten jejich temperament a ta disinvoltura, tedy uvolněnost ve všem. Měl jsem taky štěstí, že jsem se poznal hned na počátku s Josefem Sudkem, který mi vysvětlil, že dobrá fotka musí mít v sobě nějaký příběh, tedy “něco za rohem”, jak on říkal, a tak se o to snažím. Zkrátka domů jsem se vracel s asi 10 tisíci černobílých negativů a brzy zde začal publikovat a pořádat výstavy. Nesmírně mne potěšilo, že se moje fotky zalíbily i Miroslavu Horníčkovi, a to natolik, že k nim napsal krásné texty, a tak vznikla naše společná knížka Chvilky s Itálií. Po návratu z Itálie jsem…

 

Objednat č. 2/2017

 

líbí se mi učit se novým věcem

 

Roberto Trevisan se za šestadvacet let v Praze naučil dobře česky, ale Itala v sobě v žádném případě nezapře. Charisma, entuziasmus a nadšení sálají z každého jeho slova i gesta. A jestli nemáte kávu příliš v lásce, Roberto vás přesvědčí, že ráno, v poledne, večer, v noci – prostě kdykoliv – neexistuje nic lepšího, než šálek tohoto výtečného nápoje. Pokud si nejste jisti, jak správnou kávu připravit, zeptejte se u něj v jeho Škole kávy!

 

Proč právě Česká republika? Už se tu cítíš jako doma?

Českou republiku jsem si pro Školu kávy nevybral cíleně, vše začalo v roce 1991, když jsem dostal dobrou nabídku od jedné italské firmy, která začala obchodovat v ČR. V roce 1994, když jsem se naučil říct něco více než „dobrý den“, jsem si myslel, že už umím česky, a začal jsem sám podnikat. Po třech letech lepšího piva v ČR než v Itálii jsem zjistil, že mi chybí káva, tak jsem začal obchodovat s kávou. Tehdy stačilo sedět u telefonu, (který neuměl chodit po ulici jako dnešní mobilní telefony), a čekat na objednávky. Většina našich zákazníků, jak jsem později zjistil, spíše koupila kávu ode mě, protože jsem je naučil pracovat s kávovarem, nastavit mlýnek, usmát se na ně a připravovat kávové nápoje tak, jak je téměř nikdy nepili… to byly krásné a těžké doby. Mé zkušenosti s kávou, které tomu předcházely, byly jenom na základě pár měsíců práce o prázdninách při škole v pražírně u pana Armanda v Bologni a brigáda v kavárně … jako většina běžných italských studentů a nejen v Itálii. Na začátku v roce 1995 se mi práce s kávou hned zalíbila a bavila mě. Mělo to úspěch, protože jsem se soustředil na centrum Prahy a na první podniky pro turisty, mohl jsem přispět radou místním, poradit jim, co nabídnout, aby vyšli vstříc zejména turistům tak, aby kávové nápoje měly úspěch. Abych se ve svém oboru vzdělal, začal jsem se učit také od „starých“ kolegů od Armanda a účastnit se výstav, konferencí a seminářů v Terstu. Právě v Terstu v roce 1998 jsem potkal zakladatele sdružení Speciality Coffee Assn. of Europe (SCAE), kteří mluvili o kávě v jiných dimenzích, se spoustou pro veřejnost neznámých a nedostupných informací. Na té konferenci jsem slyšel poprvé název „Coffee school“ a vysvětlení, co to znamená. To mě okamžitě oslovilo a v ten moment jsem se nadchnul a hned se mi to líbilo, líbila se mi i možnost účastnit se něčeho takového, jako je Škola kávy, ale nenapadlo mě, že bych snad já sám mohl něco takového provozovat. Hlavní věc, kterou jsem tehdy udělal, bylo, že jsem se stal členem SCAE hned v prvním roce činnosti sdružení. Členství, které s velkou radostí mám do dnes, tedy již neuvěřitelných 19 let od vzniku SCAE. Nebylo to finančně jednoduché založit spolu s kolegyní Štěpánkou Vantuchovou Havrlíkovou v roce 2001 vůbec první Školu kávy v ČR a navíc jednu z prvních nezávislých Škol kávy v Evropě. Nepřišel jsem do Prahy založit Školu kávy, ale už jsem tu byl a zdálo se mi, jako by mě Praha a Češi sami vybídli k založení Školy kávy právě zde - alespoň tak jsem to cítil.

Vím, že jsi pro osvětu kávy za těch posledních několik let udělal mnohé. Domníváš se, když si vzpomeneš na začátky a srovnáš s dneškem, že to stálo za to?

Naprosto naplno ve všem. Akorát, když by se mě někdo zeptal, jestli bych vše zopakoval, kdybych se mohl vrátit v čase, nevím, jestli bych zvládl opakovat všechno. Jsem naprosto šťastný, protože to je moje vysněná budoucnost. Když jsem slyšel poprvé o Škole kávy, vůbec mne nenapadlo, že bych to sám mohl po dvaceti letech realizovat. Patří k mému charakteru, baví mě a líbí se mi stále se učit nové věci a moc se mi líbí předávat dál poslední novinky, které jsem se dozvěděl. Jsem stále zvědavý, co se naučím zítra a…

 

Objednat č. 1/2017

 

chování u stolu vyžaduje velkou zkušenost

 

Během více než deseti let, které strávil ve velmi těsné blízkosti s člověkem, který byl pro mnohé z nás největší osobností novodobých českých dějin, se setkal s nejednou významnou osobností, ať už šlo o královnu či císaře. Přestože nebyl šéfem etikety, ale tiskovým mluvčím pana prezidenta Václava Havla, dohlížel jako vystudovaný pedagog na veškeré detaily a sledoval vše kolem něj. Ne každého tiskového mluvčího a ne každého prezidenta si vážíme či uznáváme... Je mi proto velkou ctí, zeptat se velkého gentlemana pana Ladislava Špačka na pár otázek, které souvisí s gastronomií. Třeba se i vy dnes dozvíte něco, co jste vůbec netušili!

 

Na odpověď na první otázku se obzvlášť těším, a to už od našeho setkání. Přiznám se, že jsem sama nenašla čas zapátrat, jak to vlastně je, a velmi mne to zajímá. Když jdeme s přáteli z Itálie společně do restaurace, já dojím a svůj příbor zakládám k sobě, oni nikdy. A oni se mne ptají, proč to dělám? Odpovídám: „Aby číšník věděl, že jsem již dojedla!" Ale kladu příbory tak vlastně automaticky, protože mne k tomu od malička doma vedli. Jak to vlastně je se zakládáním příborů?

Chápete to správně a stejné to je na celém světě. S obsluhou komunikujeme ne slovy, ale signály, které vysíláme pozicemi příboru. Příbor zkřížený nebo opřený o okraje talíře znamená, že pokračujete v jídle, příbor složený souběžně vedle sebe, vidlička vlevo, nůž ostřím k vidličce vpravo, znamená „dojedl jsem, můžete sklidit se stolu.” Příbor se skládá na talíř střenkami (rukojeťmi) doprava k sobě, tedy asi na „16. hodinu”, to proto, že zprava zezadu přichází obsluha, aby provedla debaras, odklizení použitých talířů. Příbor tedy míří směrem předpokládaného příchodu obsluhy, aby si ho mohl číšník přidržet na talíři. Veškerá obsluha se provádí zprava, servírování, nalévání nápojů i sklizení talíře.

Blíží se nejkrásnější svátky roku. Věřím, že v mnoha rodinách je stále důležité se sejít spolu, celá rodina, v co největším počtu od babiček přes rodiče až k dětem. Hostitelka podává na štědrovečerní tabuli. Jaké je správné pořadí, komu podává jídlo jako prvnímu? Nejstarší babičce či tchyni? Dědečkovi či tchánovi? Manželovi? Poradíte našim čtenářům, aby letos podávali vánoční chod ve správném pořadí?

Hostitelka, doma je to maminka, servíruje podle pořadí společenské významnosti. Ve čtyřčlenné rodině servíruje nejprve tatínkovi, pak holčičce, chlapečkovi a nakonec sobě, hostitelka dostává vždy jako poslední. Jsou-li u stolu prarodiče, pak dostává nejprve...

 

Objednat č. 6/2016

 

musíte vždy udělat všechno, co je ve vašich silách

 

Na léto chce být nejedna žena či muž krásní do plavek, a tak jsme oslovili někoho, kdo se tělu věnuje po celý svůj život. Naším vzácným hostem je Ulf Bengtsson, muž, který má za sebou dlouho a velmi úspěšnou kariéru jednoho z předních světových kulturistů. Myšlenka na World Class se narodila v prostředí tělocvičen, kde v 70. letech trénoval v Los Angeles po boku takových kulturistů, jako byli Frank Zane nebo Arnold Schwarzenegger. Před pětadvaceti lety, kdy přestal s úsilím o vytvoření nejdokonalejšího těla, začal budovat značku, která se posléze stala po celém světě synonymem zdraví a tréninku - World Class.

 

Kdy vás napadla poprvé myšlenka pro otevření první pobočky v naší zemi a proč rozhodnutí žít zrovna zde? A ve kterém roce byla založena první pobočka World Class?

Kdysi dávno v Los Angeles, kde jsem v té době žil – v roce 1983. Zrovna jsem absolvoval šestou soutěž Mr. Universe a skončil zde na třetím místě. Jednou takhle na pláži jsem přemýšlel o svém životě a jak ho změnit. Trénoval jsem velmi cíleně a tvrdě už od svých 12 let a začal jsem ztrácet motivaci. Pro někoho z top žebříčku šesti nejlepších na světě to není v pohodě, je to jako na tom žebříčku klesnout a začít prohrávat! V té době jsem také dopsal svou první knihu „Absolutní oddanost“, ve které jsem se zaobíral samozřejmě také sebou a svou motivací. Takže tenkrát na pláži v LA jsem se rozhodl, že musím myslet na svůj celý život a nejen být světovým šampionem. Na kus papíru jsem si nakreslil název „World Class“ a rozhodl se vrátit do Evropy, opustit tvrdý a vzrušující život hvězdy a objektu zájmu a vytvořit společnost s názvem „World Class“. Vrátil jsem se zpátky do Švédska a otevřel první World Class ve Stockholmu, což mělo obrovský úspěch a okamžitě nastavilo laťku. Během 5 let vzniklo ve Švédsku 32 World Class center, která celkově ovládla trh. V roce 1988 jsem odjel do Sovětského svazu (víc neprozradím, děsivý zážitek, brrrr, ale píšu o tom teď knihu). Vybudoval jsem síť také v Maďarsku,na Středním východě, v Rumunsku a dalších zemích, včetně mé traumatické zkušenosti z Ruska, a pak jsem v roce 1999 přišel do Prahy. A okamžitě jsem se zamiloval. Město podle mého vkusu. Poté, co jsem procestoval celý svět, jsem cítil, že Praha je naprosto unikátní, a proto jsem se rozhodl zde také otevřít novou síť. Stalo se tak v nově otevřeném Millenium Plaza. Navrhl jsem centrum a spolupracoval se skvělým mužem z firmy STRABAG „Gernot“. Spolupráce vyústila v první skutečně mezinárodní lifestylové centrum v Praze a České republice. Je celkem smutné, že už tam nejsme, náš příběh skončil po 17 letech. Ale jsme silnější než jindy a do budoucna porosteme. Je to jen o tom být ve správný čas se správnými lidmi. Poté, co jsme v letech 1999/2000 otevřeli, jsem opustil Českou republiku. V roce 2013 jsem se vrátil a tentokrát už zůstal.

Co pro vás znamenají slova zdravě žít?

Jsme lidské bytosti, jsme stejní, nezáleží na tom, odkud jsme, naše potřeby jsou v základu stejné. Jsme sociální bytosti stejně jako predátoři. Stejně jako jsem filozofií buddhista, stejně tak jsem darwinista. My jako lidé jsme do určité míry zapomněli nebo dokonce hůř, nikdy jsme si neuvědomili, čím od přírody jsme. Proto nás náš životní styl jednou zničí. Jíme špatně a příliš mnoho, necvičíme. To je proti naší přirozenosti, to zničí nás a v dlouhodobém horizontu i společnost, kterou jsme se snažili vybudovat. Stáváme se dysfunkčními a neproduktivními. Obezita je...

 

Objednat č. 5/2016

 

jídlo musí být radost

 

Dnešním hostem je pan Roberto Brazzale, prezident skupiny Brazzale. Rodina, ze které pochází, podniká nepřerušeně už po sedm generací. Rod Brazzale patří mezi nejstarší italské sýrařské rodiny a historie jejich rodinné výroby sýrů a mléčných výrobků sahá až do 18. století. Znám spousta česko-italských manželství, ale toto mezi panem Brazzalem a paní Moravií považuji za to nejšťastnější, které znám. Proto doufám, že vydrží navěky.

 

Vaše společnost byla založena v roce 1784 a vzhledem k tomu, že Češi milují historii a dobré příběhy, které mají co říct, musím tuto dlouhou tradici zmínit. Mohl byste našim čtenářům prozradit něco o počátcích vaší společnosti a zmapovat nejdůležitější historické roky?

Nejstarší stopy naší rodiny sahají až do 16. století, do Asiaga, který je nádhernou náhorní plošinou mezi benátskou nížinou a Alpami, kde od dávných dob existují ty nejkrásnější horské chalupy a nejkrásnější italské vysokohorské pastviny. Naši předci již od těchto dob chovali dobytek a vyráběli sýry. Na konci devatenáctého století sešli do benátské nížiny, do blízkosti trhů a železnice, kde rozvinuli první průmyslovou výrobu másla s využitím obalových strojů a chladicích boxů. Máslo bylo tehdy mezi mléčnými výrobky velice nákladným a současně velice žádaným produktem. Mezi světovými válkami naši dědové výrazně rozvinuli obchodování s lombardskou a emilskou granou a v 50. letech začali vyrábět také granu také v Benátsku. Založili značku Grana Padano, pro kterou vystavěli nový průmyslový podnik blízko Padovy, kde k tomuto účelu odkoupili starou zemědělskou usedlost rodiny papeže Klementa XIII., umístěnou na území starověkých římských osídlení v úrodné benátské nížině.

Posuňme se v čase blíž k současnosti. Kde vznikla první myšlenka pro volbu výroby právě v České republice a proč padl v 90. letech výběr právě na oblast Moravy?

Naše generace zažila úžasnou dobu změn. Konec studené války a rozšíření Evropské unie otevřely možnost rozvinout působení naší firmy i do dalších nádherných regionů Střední Evropy. Chtěli jsme vybudovat novou síť a vyrábět naše tradiční sýry, ještě lépe a ekoudržitelněji. Volba Moravy přišla po letech intenzivního hledání v Polsku a Maďarsku bez očekávaného úspěchu. Naproti tomu Morava nás okamžitě přesvědčila o...

 

Objednat č. 3/2016

 

Veď je to jednoduché!

 

V našem rozhovoru si tentokrát povídáme s Radem Nackinem, vydavatelem gastroprůvodce Gurmán na Slovensku a majitelem Školy varenia ve Svätém Juru. Revoluce v gastronomické výchově a změna špatných stravovacích návyků trápí obě naše ex bratrské země. Nápadně či pozvolna naučit společnost, které potraviny a produkty jsou ty zdravé a které jen ty levné, k tomu bude zapotřebí ještě dlouhá cesta. Prezentovat však typické lokální potraviny a vědět, co jsou tradiční speciality obou zemí, je myslím snem nás obou.

 

Kdy tě napadlo pustit se do vydávání gastroprůvodce GURMÁN na Slovensku?

Asi tak 15 rokov dozadu som pracoval v automobilovom priemysle na Slovensku v manažérskej pozícii a veľa som prichádzal do styku aj kolegami z celej Európy. Vždy to bolo nielen o pracovných stretnutiach, ale aj o prezentácii našej pohostinnosti a samozrejme kde je kvalitné jedlo a nápoje, tam je aj dobrá nálada a tiež sa aj obchodu darí. Keďže som v minulosti veľa rokov pracoval v gastronómii na rôznych pozíciách, bola mi vždy táto oblasť veľmi blízka, odhliadnúc aj od toho, že strašne rád a hlavne kvalitne stolujem. Navštevovali sme preto mojich bývalých kolegov v ich reštauráciách a začali sme vyhľadávať dobré reštaurácie aj v iných lokalitách Slovenska. Potom ma začali oslovovať aj iný kolegovia z brandže a stal som sa pomaly takým „doporučovateľom“ dobrých reštauračných adries. Raz niekto z nich len tak zo žartu poznamenal, tuším to bolo na autosalóne v Ženeve, že tak ako vo Švajčiarsku by sme aj my na Slovensku mohli mať také bedekre o dobrých reštauráciách pre gurmánov a že či to nechcem spraviť, keď už im dávam toľko dobrých tipov. Zamyslel som sa a povedal som si prečo nie? Tak som si hned vzal toho švajčiarskeho sprevodcu za vzor a vznikol Gurmán na Slovensku.

Pamatuji si dobře, že ještě kolem roku 2005 bylo velmi těžké zajistit bezproblémové zásobování čerstvými surovinami, jako byly například mořské ryby a další kvalitní suroviny pro vysokou gastronomii. Ještě že Vídeň je tak blízko!

Zo začiatku to ale reštaurácie mali veľmi ťažké. Mať každodenne čerstvé suroviny, hlavne mäso či ryby, alebo aj dnes už základné bylinky ako koriander, šalvia bolo skoro nemožné...

 

Objednat č. 2/2016

 

Žena rozhodne, co mám uvařit

 

Vito Mollica byl jedním z nejvýraznějších postav italské gastronomie na české scéně v prvních letech nového tisíciletí. Byl příkladem a učitelem mnohým z kuchařů, kteří nyní působí na zajímavých šéfkuchařských či manažerských postech. Neznám člověka z branže, který by si ho profesně nevážil. Jen škoda, že tu nepočkal na tu „pražskou“.

 

Vzpomínáš rád na Prahu a začátky v tehdy novém hotelu Four Seasons, který velmi brzy po tvém příchodu postihla velká povodeň? Co ti působení v našem stověžatém městě dalo, nebo vzalo?

Velmi dobře si vzpomínám na své první dny v Praze v roce 2000. Vzpomínám si, že 16. října jsme na Žofíně uspořádali přijímací pohovory s budoucími zaměstnanci. Jen já sám jsem provedl pohovor s více než stovkou z nich, ale nakonec jsme jich přijali pouze 14. Na tyto dny si vzpomínám opravdu do dneška, a tato zkušenost mi stále pomáhá, a to i proto, že to bylo poprvé, co jsem stál v čele jako šéfkuchař, snažil jsem se proto vnímat i vlastní intuici, kromě toho, že jsem měl opravdu skvělou podporu celého vedení hotelu.

Vzpomínám si, že bylo velmi obtížné komunikovat se svým novým týmem, já nemluvil dobře anglicky a i noví kluci nemluvili moc dobře, a chvílemi to bylo opravdu náročné, ale paradoxně nám tyto problémy a těžkosti pomohly dát dohromady skvělý tým kuchařů a lidí. Uvědomil jsem si, že bych selhal, kdybych to nechal jen na sobě. Ta situace mi pomohla začít důvěřovat ostatním a snažit se je pracovně spojit, dát je nějak dohromady a pomoci jim, aby byli v pohodě.

Mnohokrát docházelo k velmi vypjatým situacím, proto jsem si vždy musel a chtěl najít chvíli a možnost pro jejich vyjasnění a uklidnění. A tak se zavedla společná pravidla, abychom si mohli sebe navzájem vážit a respektovat jeden druhého. Restaurace Allegro se po několika měsících práce stala místem, o kterém se mluvilo, protože Pražané si ji postupně oblíbili a získali jsme mnoho věrných klientů. Zatímco práce se skvěle dařila, najednou ...

 

Objednat č. 1/2016

 

 

Oko chce vždy vidět krásu

 

Rod Stradivari je známý především svým členem Antoniem, houslařem, který žil na přelomu 17. a 18. století. Redakce LCI měla tu čest setkat se s potomkem slavného rodu, panem Lucou Stradivarim, designérem a interiérovým architektem.

 

Zachovaly se v rámci rodiny nějaké dokumenty, týkající se soukromého života mistra Antonia Stradivariho? Zajímalo by nás, zdali je o Antoniovi známo, jaké měl gastronomické chutě a jaké pokrmy a nápoje si oblíbil?

Máme mnoho dokumentů vztahujících se k životu a dílu mého praděda Antonia, ale bohužel nejsou mezi nimi žádné, které by vypovídaly o jeho chutích či o jeho poměru ke kuchyni obecně. Je třeba připomenout, že v tomto období se v Cremoně, Antoniově rodišti, a v okolí pokrmy připravovaly především z těstovin a masa. Typické byly například plněné těstoviny marubini, podávané ve vývaru. Hlavními součástmi bylo vedle těstovin dušené hovězí, také uzeniny sýr Grana Padano a muškátový oříšek. Město Cremona mělo (a má dodnes) díky své poloze na levém břehu řeky Pád velkou výhodu, protože Pád je doslova obchodní řekou a bchod tu vždy vzkvétal. To se týká také například mandlí, oříšků, medu, kandovaného ovoce a jiných lahůdek, které se užívaly a užívají dodnes k výrobě místní sladké delikatesy, tureckého medu, torone.

Firma StradivariDesign se zabývá luxusními interiéry, které lze charakterizovat slovy elegance, vytříbenost, kvalita. Mohl byste naše čtenáře seznámit s filozofií vašeho podniku?

Společnost Stradivari Design se zabývá interiérovou architekturou a luxusním nábytkem. Snažíme se uspokojit i ty nejnáročnější požadavky a přání našich klientů. Naší filozofií je doprovázet klienta od zahájení novostavby či rekonstrukce, seznámit se s ním a tím lépe vyhovět jeho přání, která vycházejí z jeho životního stylu, z jeho povahy a splňují jeho sny. Pokud jde o luxus, rád bych poznamenal, že to, co je luxusní, nemusí být nutně nejdražší, a rozhodně neplatí, že to, co je nejdražší, je nejluxusnější. StradivariDesign pomáhá zákazníkům pochopit tento veledůležitý rozdíl, který se může zdát na první pohled malicherný či přehlédnutelný, nicméně není. Každý projekt je pro nás novou výzvou. Zákazník pro nás není jen ten, kdo nám zadává úkol, ale i ten, kdo v nás věří a kdo na nás klade obrovskou odpovědnost. My pomáháme klientovi dobře investovat do jeho nemovitosti. Díváme se na klientům dům jako na jeho zázemí, na jeho nejniternější soukromí, na místo, kde odpočívá, nabírá síly či se setkává s rodinou a přáteli. A je úplně jedno, zdali se jedná o ...

 

Objednat č. 6/2015

 

 

na talíři musí být pořádek

 

Rozhovor o svém pobytu v Itálii, o svých oblíbených italských pochoutkách a o tom, jakou roli hraje v životě vrcholového fotbalisty a vítěze Ligy mistrů UEFA jídlo, poskytl přední český fotbalista a bývalý záložník italského klubu AC Milán Marek Jankulovski.

 

Když jste v roce 2000 získal zahraniční angažmá a přesídlil do Itálie,  byla to pro vás z hlediska gastronomie velká změna?

Byla. Když jsem šel do zahraničí, bylo mi dvaadvacet. Na jídelníčku jsem tehdy měl hlavně českou klasiku – řízek  a vůbec smažená jídla, co jsme si dávali a maminky nám doma uvařily, a najednou ze dne na den úplně něco jiného. Změna to byla obrovská, ale musím říci, že příjemná, na těstoviny a na ryby jsem si velmi rychle zvykl, a to jsem před odjezdem do Itálie ryby vůbec nejedl. V Neapoli jsme si často se ženou dávali pizzu, mám rád pizzu vysokou, plnou mozzarelly, taková pizza mi tady v Česku hodně chybí. Někde se pyšní, že mají neapolskou pizzu, ale většinou to není ono, co si já pod tím pojmem představuji a co jsem jídával v Neapoli. Neapol byla mým prvním zahraničním angažmá a tam jsem se teprve seznámil s tím, jak se v Itálii chodí do restaurace na večeři. Předně nás se ženou udivilo, že otevírají až v devět, to se nám  opravdu zdálo pozdě. Netušili jsme, jaké je složení celého menu, předkrm, první chod, pak teprve masité jídlo a pak dezert. Když jsme šli na večeři poprvé, snědl jsem si mozzarellu s prosciuttem, k tomu focaccie, což byl vlastně předkrm, a měl jsem dost, a pak teprve přišli číšníci a ptali se, co si dáme, povídám, nezlobte se, ale jsem už plný, ale pane, měl jste teprve předkrm! Tak jsme si dali ještě nějaké těstoviny jako první chod, pak rybu a já málem prasknul.  Rychle jsem se naučil, že si musím dát ode všeho trochu, že to vyžaduje dost času a že jídlo je také společenským setkáním, popovídáním, žádný spěch. To je mi moc zalíbilo.

Co máte z italské kuchyně nejradši?

Nejvíc k srdci mi přirostly těstoviny, mám ale rád i ryby.  To bych mohl jíst dennodenně. Teď po návratu do Česka s tím mám trochu problém. Navykl jsem si na toto složení jídelníčku a teď tady není tolik čerstvých ryb, jako bylo v Itálii. Vím, že se  leccos dá koupit, ale mám pořád dojem, že to prostě není ono. A italské těstoviny na milion způsobů, to tady taky ještě pořádně neumějí.

Co vás na italském stolování zaujalo?

Mám rád  italskou kávu, Nejprve jsem si musel zvyknout na espresso, tak malé množství kávy, když mi to přinesli poprvé, zdálo se mi, že mi to snad někdo už vypil! Velmi rychle jsem ale zjistil, že je to výborný způsob konzumace kávy a podobně jako Italové jsem si dával espresso čtyřikrát,  pětkrát denně. Když jsem v Itálii, dám si espresso po snídani, pak jdeme do města, dám si další, a po obědě zase jedno, a odpoledne s přáteli a někdy ještě i po večeři, a nepřijde mi to mnoho, prostě žiju po italsku. Tady v Česku jsem to trochu omezil, ne snad, že by ta káva byla jiná, že by jí bylo víc, ale prostě je to …

Objednat č. 5/2015

 

 

Už se mi sbíhají sliny

 

Po třech gentlemanech, které jsme představili v této rubrice v předchozích číslech, přichází dáma, paní Simona Stašová. Věřím, že mezi vámi, našimi čtenáři, není nikdo, kdo by tuto divadelní a filmovou hvězdu neznal. Možná méně známé je to, proč právě na ni padla naše volba při přemítání o tom, koho bychom o rozhovor poprosili. Paní Stašová je totiž velkou milovnicí italské kuchyně!

 

Je o vás známo, že ráda vaříte, je to pro vás hobby odjakživa, anebo léty osvojená nutnost, která se postupně změnila v koníček?

Na úvod se musím přiznat, že v kuchyni nejsem žádný machr, to je a byla vždy a taky je doména mé maminky Jiřinky. Ale pokud mám dobrou kuchařku "vraž do toho", tak to s mírnými problémy zvládnu.

LCI: Jaká jídla či jakou kuchyni preferujete, co ráda jíte, co naopak nemusíte?

Kývla jsem na rozhovor do vašeho milého časopisu, tak asi tušíte, jakou kuchyni preferuju. Ano, je to italská kuchyně, která je mi blízká vším. I tím, že si můžu recept přečíst v originále, ale přece jenom v českém jazyce je to bezpečnější, všechny ty názvy ingrediencí nejsou v mé běžné mluvě. A co ráda jím? Nejraději čerstvé mořské ryby a k tomu zeleninu. Pak mám taky ráda špagety na sto způsobů, to nikdy nezklame ani mě, ani mé syny. Nejsem masožravec, i když nejsem vyložený vegetarián, ale před steakem, bůčkem a mortadelou dám vždy přednost tiramisu, caprese a ovčímu sýru pecorino.

LCI: Žila jste v Itálii, během svého pobytu jste tak měla ideální možnost seznámit se s italskou a středomořskou kuchyní. Co je podle vás hlavní odlišností italské kuchyně od naší, české?

Musím uvést na pravou míru to moje žití v Itálii. Nikdy jsem tam nežila déle než měsíc, naopak otec mého syna Eusebio žil tady v Praze. Ale je fakt, že mi Itálie přirostla k srdci a cítím se tam jako ve své druhé vlasti. Kuchyně italská, tedy středomořská, je mnohem lehčí lehčeji stravitelná, než je ta naše česká. Už jen panenský olivový olej, který je v každé běžné italské kuchyni, dělá zázraky. Čerstvá zelenina, čerstvé ryby, spousta druhů ovoce a sýrů, to je základ italské kuchyně a na první pohled je jasné, že toho se v české kuchyni moc nedostává. Ano, Italové mají špagety a my máme knedlíky, ale i ty špagety se mi zdají různorodější a méně hutné. Ale to neznamená, že v Itálii nenajdete tlustého člověka, to zas ne, protože Italové si potrpí na dolci a ty v kombinaci s pastou také pěkně útočí na linii. Zkrátka musí se jíst s rozumem.

LCI: Italskou kuchyni vaříte stále, jak jste spokojena s nabídkami surovin tady v Praze? Myslíte, že se tu dají uvařit opravdu pravá, nefalšovaná italská jídla?

Ale ano, dnes už máte spoustu velkých i malých obchůdků s pravými italskými i sicilskými surovinami.

LCI: Jaký je váš nejmilejší, nejoblíbenější anebo nejčastěji připravovaný italský pokrm?

Přiznám se, že ...

Objednat č. 4/2015

 

 

UMĚNÍ VAŘIT SPOČÍVÁ V IMPROVIZACI A FANTAZII

 

Hostem třetího čísla roku 2015 je Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas český. Povídali jsme si s ním – jak jinak v našem časopise – o jídle. Ostatně už bible zdůrazňuje význam pokrmu jako základní lidské potřeby, a i když většina pokrmů má v bibli svůj symbolický význam, nás zajímaly věci více profánní.

 

LCI: Jakou kuchyni máte oblíbenou, jaké pokrmy preferujete?

Prošel jsem v životě řadou regionů a dokonce jsem i jako voják sloužil na Slovenku, takže jsem poznal českou kuchyni v různých krajích, slovenskou kuchyni, maďarskou kuchyni a při svých četných cestách na Moravu také kuchyni moravskou a myslím, že každá z nich má své. Řekl bych, že směrem na východ je kuchyň bohatší i výživnější. Vzpomínám, co vařila maminka mého spolubratra ze Slovenska, jídla byla sytá a při sedavém způsobu života bez většího pohybu se brzy projevila na váze. Tady v Arcibiskupském paláci jsem poslušným strávníkem naší kuchyně. Vaří tu řádové sestry a já jím, co ony uvaří, ale já jsem zvyklý, nevybírám si, patnáct let jsem chodil do závodní kuchyně ve Škodovce. Mám oblíbené pokrmy, třeba vzpomínám na slavnostní jídla z domova, svíčková, vepřo knedlo zelo, moje maminka, která se narodila v Horách Matky Boží u Sušice, vařila skvostné chlupaté knedlíky a mám rád i bramboráky, ale sestry mě drží zkrátka, nedávají mi moc mastná jídla ... Musím se ale hlídat. Když jezdíme po diecézních slavnostech, biřmování, pouti, a podobně, dostávají místní hostitelé pokyn, že mi nemají nabízet tvrdý alkohol a mají servírovat jen poloviční porce, což je ale opravdu legrační. Přinesou poloviční porci a ono to vypadá jako trojitá porce, pak se dohadujeme, oni mi chtějí dopřát, ale jen to spočítejte, když během víkendu navštívíme třeba pět šest míst a všude dají tyto „poloviční porce“, je toho mnoho.

LCI: Jaké máte zkušenosti s italskou kuchyní?

Opravdu bohaté. Když jen za posledních pětadvacet let spočítám své pobyty v Itálii, respektive v Římě, byl by to jistě už celý rok, a za rok se seznámíte s italskou kuchyní dobře. Patří k mým oblíbeným, vyjma frutti di mare, to nemusím. Během jedné z mnoha návštěv Itálie jsme chodili s kolegy týden do restaurace na hlavní třídě, kde jsme často jedli velmi dobré jídlo, zeptal jsem se, co to jíme, řekli nám: pesce, ryby. Dobře, ale jaké ryby? Bylo to podlouhlé, vypadalo to jako zelenina, ředkev, ale nemělo to tu chuť, nakonec jsem se dozvěděl, že to byla chobotnice, okamžitě se mi ve hlavě zjevil Victor Hugo a jeho Dělníci moře, bylo mi skoro zle. Ale je to jen v hlavě, člověk si to nesmí spojovat s nějakým nepříjemným pocitem. Vzpomínám, jak jsme v roce 1989 byli ve Spojených státech a dostali jsme cosi v rajské omáčce, vypadalo to jako kolínka, bylo to dobré, ale později nám řekli, že to byly krevety. Občas musím takové pokrmy jíst, ale frutti di mare opravdu nemusím. Nejznámějším pokrmem jsou pro mne špagety a dokonce jsem byl i spoluautorem kuchařské knihy, kterou vydala výborná kuchařka, dominikánka sestra Flavie, které jsem radil (jen radil), jak připravit boloňskou omáčku na špagety. V české kuchyni jsem se také setkal s tím, že někdo špagety láme napůl, než je vhodí do vroucí vody, to je opravdu strašlivé barbarství.

LCI: Vzpomínáte, jaké pokrmy vám předkládali před dvěma lety, když jste se účastnil konkláve k volbě dnešního papeže Františka?

Konkláve bylo pro mne obrovským zážitkem a přiznám se, že jídlo nebylo přímo v mém zorném úhlu pohledu. Za prvé, menu není vypsáno na klasických jídelních lístcích. Byli jsme ubytováni v Domě sv. Marty (Casa Santa Marta) ve Vatikánu, kde vaří řeholní sestry, jsou to vincentky, členky Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul. Myslím, že ještě do dneška jsou mezi nimi i dvě slovenské sestry, takže o ryze italské kuchyni se mluvit nedá, ale v každém případě je to je to kuchyně velmi ovlivněna Itálií a pokud si dobře pamatuji, nikdo si nikdy nestěžoval ani na pokrmy, ani na italské víno, které k obědu servírovali. V domě sv. Marty bydlí i řada těch, kteří ve Vatikánu pracují, také tam bydlí i papež František, a také ti, kteří přijíždějí.

LCI: Ve Vatikánu se obecně podává italská kuchyně?

Papežovu kuchyni detailně neznám. Část vatikánských úředníků se stravuje i v restauracích poblíž Vatikánu, a tam – podobně jako i v jiných městech Evropy – je pestrý výběr restaurací. Je tam například i bavorská restaurace, kam chodil se svými hosty pan kardinál Ratzinger, předchozí papež, je tam dodnes označený stůl. Někdy je česká delegace biskupů ubytována i v české koleji Nepomucenum, která je za Lateránem, kde je kuchyně italsko-česko-moravská.

LCI: O jídle často říkáme, že to je mana nebeská. Označujeme tím vybrané delikatesy a skvostné lahůdky. Toto označení má biblický původ, ale co si pod tím představit přesněji?

Původ many nebeské najdeme v Bibli, v knize Exodus, to jest v 2. knize Mojžíšově, kde je popisován odchod Izraelitů z Egypta a začátek jejich čtyřicetiletého putování pouští na cestě do zaslíbené země. Cestou Mojžíš vyprosí, že, byvše hladoví, dostanou chléb – a z nebe začal padat andělský chléb. My se dnes ovšem domníváme, že nepadal chléb, ale květy, jakási nasládlá vata z květů, kterou přivál vítr. A musím říci, že Izraelité za chvíli už zase nebyli spokojeni, i když věřím, že kdyby člověk jedl pořád něco jako cukrovou vatu, asi by též nebyl spokojen a chtěl by maso. Dostali křepelky, kterými se živili, a pak už jim ani maso nechutnalo, a dokonce potom si i říkali, to otroctví v Egyptě bylo lepší, protože jsme měli hrnce, maso, cibuli, ale tady na poušti? Vidíme, že nejen my jsme i ve svobodě nespokojeni, ale i Izraelité si na svobodu naříkali.

LCI: Máte vy osobně nějakou zkušenost s vařením?

Ano, mám, a je to taková prastará a docela humorná historka. Jednou jsme s kolegy vařili špagety pro patnáct strávníků, a ...

Objednat č. 3/2015

 

 

plzeňské se hodí ke každému jídlu

 

V druhém čísle našeho magazínu (2/2015) bychom vám rádi představili Paola Lanzarottiho, který je od srpna 2013 generálním ředitelem Plzeňského Prazdroje. Výstav Prazdroje se pod vedením pana Lanzarottiho vloni zvýšil o 4,5 procenta na více než deset milionů hektolitrů a podílel se na celkové tuzemské produkci téměř polovinou. Prazdroj tak dosáhl v roce 2014 největšího růstu za posledních pět let.

 

LCI: I když máte jako vrcholový manažer naprosto jiné povinnosti, získal jste již za dobu působení v naší zemi lásku k pivu? Pro Čechy tak typickou a pro Italy tak vzdálenou…

Láska k pivu je jednou z mých nejpříjemnějších manažerských povinností:) V pivovarnictví se pohybuji již velmi dlouho a bez lásky k tomu, co vyrábíme, by to samozřejmě nešlo. V České republice mám to velké štěstí, že máme v nabídce celou řadu značek různých chutí a samozřejmě především Pilsner Urquell, originální plzeňský ležák s nejdelší tradicí na světě. Tento ležák je skutečně výjimečný i ve světovém srovnání, dal vzniknout celé kategorii piv a v Plzni se s láskou a vášní vaří podle stejné receptury a stejným postupem již 172 let. Mohla byste nemít ráda takovou práci a takové pivo? Mimochodem i Italové mají vztah k pivu, ale to by bylo na jiné a delší povídání…

LCI: V oblasti pivovarnictví působíte již řadu let. Prozradíte našim čtenářům, v jakých dalších zemích světa jste se snažil o prosazení tohoto odvětví?

Do pivovarského odvětví jsem vstoupil s nástupem do společnosti SABMiller v roce 2005. Působil jsem ve vedoucích pozicích v Itálii, na Slovensku a v Indii. Strávil jsem tak na cestách více než deset let. Rád jsem poznával kulturu každé země, ve které jsme s rodinou žili. Pak přišla na řadu Česká republika, což je taky skvělé, protože pokračujeme v rozvoji pivovarského podnikání tam, kde lidé mají pivo opravdu rádi a rozumějí mu.

LCI: Pocházíte z Velké Británie, ale národnost máte italskou i britskou. Cítíte se více Italem, či Britem?

To je těžká otázka. Má rodina má kořeny v Itálii, ale narodil jsem se a vyrůstal ve Velké Británii, kde jsem také strávil svá vysokoškolská léta. Studoval jsem chemii na University of London a v Anglii jsem také získal titul MBA. Svou pracovní kariéru jsem zahájil v roce 1987 ve firmě Mobil Oil (později ExxonMobil), kde jsem prošel několika pozicemi a pracovně přitom pobýval jak ve Velké Británii, tak v Itálii, ovšem také třeba ve Francii či v Indii. Myslím, že to působí poměrně mezinárodně. Jsem rád, že jsem vyrostl ve Velké Británii, ale srdcem se cítím být Italem.

LCI: Jaké je Vaše nejoblíbenější italské jídlo a který z italských pokrmů byste nejlépe zvolil k plzeňskému pivu? Já svůj tip mám, jaký máte Vy?

Na to snad není možné ani odpovědět. Italská kuchyně je neuvěřitelně pestrá a rozmanitá. Každý region, ve skutečnosti každé město i malá obec má svou vlastní kulinářskou specialitu. Moje rodina pochází ze severu Toskánska, zasazeného mezi Ligurii na východě a Emiglia Romagna na západě. Je to region známý jako domov hub, hříbků, a proto moje oblíbené jídlo, které mě baví jak vařit, tak jíst, jsou tagliatelle ai funghi porcini. Je to jednoduché, ale skvělé jídlo právě díky specifickým a lokálním surovinám. V mnoha ohledech mi to připomíná  ...

Objednat č. 2/2015

 

 

nejlépe umím pečeni

 

Jako prvního jsme o rozhovor do čísla 1/2015 poprosili člověka z nejpovolanějších, Jeho Excelenci velvyslance Italské republiky v ČR pana Alda Amatiho.

LCI: Vážený pane velvyslanče, dovolte nám, abychom vás nejprve přivítali v České republice a představili vás našim čtenářům. Nastoupil jste do své pozice v říjnu loňského roku. Co vás vedlo k tomu, že zrovna do Prahy?

Jedná se o půvabné město s bohatou kulturou, které každý rok přiláká tisíce italských turistů a skrývá tajemná místa k objevování. Snažím se o to, aby italské firmy, zvláště ty malé a střední, lépe porozuměly českému trhu, který nabízí mnoho možností a které by jim pomohly ven z krize. Mezi našimi dvěma státy je veliké souznění pokud jde o evropskou politiku a budoucnost EU: růst a zaměstnanost jsou společné klíčové pojmy, kterými se musíme řídit.

LCI: Nepochybujeme, že časopis La Cucina Italiana znáte, že podle něj vařily určitě ženy ve vaší rodině, když jste byl dítě. Jaké máte na časopis vzpomínky ze své vlasti?

Pamatuji si, jak moje maminka listovala časopisem a zkoušela podle něj vařit, když se vrátila domů z práce (pracovala jako profesorka). A také jak se mi při pohledu na fotografie sbíhaly sliny.

LCI: Jaké bylo vaše oblíbené jídlo v Itálii?

Mé dva nejoblíbenější první chody jsou risotto s lanýži a pasta alla carbonara. Mezi druhými chody je to ossobuco a svíčková z telecího. Na závěr jahody se zmrzlinou.

LCI: Řada mužů se pyšní tím, že umí vařit a že jejich domácí „výrobky“ jim jejich blízcí velmi chválí. Mohu se zeptat, zdali umíte vařit a jaký pokrm je vaším oblíbeným mistrovským dílem?

Nemohu tvrdit, že bych byl zkušený kuchař, ale vaření jsem se naučil zvládat po odloučení s mojí ženou, když jsem musel občas vařit pro mé dvě děti. Nejlépe se mi daří pečeně, ...

Objednat č. 1/2015

Aktuální číslo

číslo 2/2017

124 stran 
79 Kč / 3,99 €

Objednat

Na rozkvetlém stole nesmějí chybět vejce, čerstvé těstoviny, jehněčí, čokoláda, dobrá káva a vše připravené s elegancí a dotekem lehkosti, stejně tak, jako v naší velikonoční rubrice Mluvíme o harmonii Velikonoc, kde na vás čeká šest velikonočních receptů. Další jarní dávkou do vašeho kuchařského srdce je rubrika Mluvíme o jarním chlebu. Chléb a kynuté tsto jsou již od dávných časů považovány za posvátný pokrm, symbol života. Právě o Velikonocích oslavjí copánky a plněné koláče, klasy a plněné briošky znovuzrození a probouzející se přírodu. Čtyři recepty na toto téma se už těší na to, jak se s nimi skvěle poperete. Tak s chutí do toho a krásné Velikonoce!

LCI SPECIÁL

Úžasné tajné recepty!

Kromě našich lahodných běžných čísel máte možnost objednat si též naši delikatesu – speciální číslo LCI, věnované vždy určitému tématu.

speciál

 

Klubová karta

Získejte snadno spoustu výhod a skvělých slev u našich partnerů a mnohem víc!

Zjistit více o klubové kartě LCI